Pokud najdete svůj smysl života, pak ho nemůžete promrhat

Kateřina Kašparová: Pokud najdete svůj smysl života, pak ho nemůžete promrhat

Je to více než čtyři roky, co Kateřina Kašparová zaběhla svůj životní závod. Skončila druhá na legendárním Spartathlonu. Splnila si svůj sen, ale i v šestatřiceti letech se chce nadále posouvat a rozvíjet. Při práci učitelky matematiky na křivoklátské základní škole dokázala během dvou let vystudovat Matfyz. Ještě v době studií začala závodit na kratších tratích a brzy začala konkurovat dvacetiletým holkám. Svojí nezdolnou energií motivuje i svoje žáky, kteří v ní mají svůj vzor a vidí, že když se chce, téměř nic není nemožné.

Jste jednou z nejlepších dálkových běžkyň, což vyžaduje tvrdý trénink. Do toho již řadu let učíte soukromě matematiku a tři roky také na křivoklátské základní škole. Máte doktorát z ekonomie, proč jste se tedy rozhodla pro další studium, a rovnou na Matfyzu, který je sám o sobě obrovsky náročný. Máte ráda výzvy?

Už když jsem pracovala v Siemensu mi tato práce po nějaké době přišla jako špatná investice mého času, i když tam byli skvělí lidé. Osm hodin dělat činnost, kterou mám hotovou i za tři mi přišlo zbytečné, a tak jsem skončila. Přestěhovala jsem se do Velké Bukové a po nějaké době se mi ozvali z křivoklátské školy, že by mě potřebovali. Já tam byla totiž před tím sama s tím, že bych tam ráda pracovala. Učím tři dny v týdnu, protože se starám ještě o mamku. Mám sice doktorát z ekonomie, ale paní ředitelka po mně oprávněně požadovala ještě pedagogické minimum. Já souhlasila, ale vybrala jsem si rovnou Matfyz, aby to pro mě mělo smysl. Tak jsem se přihlásila a začal jeden velký vzdělávací kolotoč, který jsem do té doby nezažila.

To se ani nedivím, když jste si vybrala jednu z nejnáročnějších škol a přitom stále pracovala a navíc trénovala…

Já jsem věděla, že umím matematiku, že umím přemýšlet, ale tohle bylo něco úplně jiného. Jak mi řekl vedoucí práce – co chcete, jste na Matfyzu. Nakonec jsem sice tříleté studium zvládla za dva roky, ale když jsem byla nedávno na tréninku, vzpomněla jsem si na to, jak jsem po nocích dělala úkoly, neměla jsem volný víkend. Pamatuji si na ty slzy u zobrazovacích metod. Nakonec to vše dobře dopadlo, v zimě jsem udělala státnice z psychologie a pedagogiky a v září z matematiky

Bylo pro vás studium velký stres?

Jak je člověk starší, uvědomuje si, jak mu na tom záleží. Měla jsem možnost se učit u nejlepších v republice a byla to pro mě pocta. Člověku, když na něčem záleží, tak se nechce shodit. Chtěla jsem mít dobré výsledky. Přes léto jsem ani nemohla odjet na soustředění, protože jsem psala závěrečnou práci, neměla jsem žádné volno, ani jsem si nebrala studijní volno ve škole. V září jsem udělala státnice, dostala jsem sice jedničku, ale pak mě to semlelo. Byla jsem nemocná, ale i tak to bylo geniální a velice obohacující.

Jak moc bylo náročné skloubit školu, práci, tréninky a domácí povinnosti?

I díky mým rodičům mám v sobě vypěstováno, že nejdřív jsou povinnosti, až pak je zábava. Během covidu se sice tolik netrénovalo, protože nebyly závody, ale zároveň jsem ještě učila soukromě. Studovala jsem ale něco, co mě baví a měla radost, když se mi něco povedlo nebo jsem se naučila něco nového. Už jen možnost chodit na Matfyz byla nabíjející. Měla jsem cvičení a přednášky i s denními studenty, kterým bylo kolem dvaceti, což bylo skvělé. Člověk se vrátil do studentských let, až jsem se musela smát, když jsem si zapomněla třeba trojúhelník nebo jsem tak seděla a říkala jsem si, ty jo já nevím… Úplně jsem se vžila do těch svých dětí ve škole, když říkají: Paní učitelko to je těžké. Říkám jim, já vím, já vám rozumím. Především dospělí občas potřebují srazit to svoje ego, člověk se pořád učí.

Popište mi, jaký byl váš běžný den?

Studijní? Ráno jsem jela na Matfyz do školy, měla třeba tři hodiny přednášek, dala si kafe a už jsem měla připravené běžecké věci. Převlékla jsem se na záchodě a šla na trénink. Zaběhla jsem si třeba podél řeky, pak se vrátila zase na přednášku, zašla na jídlo nebo jsem jela učit. Důležité je, naučit se pracovat s časem, který máte. Nejcennější je právě ten čas a je důležité naučit se s ním hospodařit.

Pomáhalo vám běhání zbavit se stresu?

Když člověk kluše, tak je to odpočinek, ale klasický trénink je z fyziologického hlediska stres, a to, zda se člověk zlepšuje nebo ne, je odpověď těla na stres. A i mentální únava je zde značná. V zimě jsem jeden den udělala státnice a druhý den jela s kamarádkou na Kanáry na soustředění. Říkala jsem si, že ani nevím, jak se jmenuji. Byla jsem úplně hotová. Ale jak jsem naučená z roků tréninků, tak mě nedělá problém máknout i v jiném směru. Nejdůležitější je pro mě práce na sobě samé. Když je člověk sám se sebou v pohodě, pak to může fungovat i jinde. Pak zvládnete stres a ustojíte ho.

Přejděme k samotnému běhání. Před nedávnem jste začala běhat krátké tratě jako pět nebo deset kilometrů. Co vás k tomu vedlo?

Prostě jsem to jen chtěla zkusit. Nikdy jsem netrénovalo rychlost, až letos v únoru, březnu. Život mě do toho sám poslal, a to i změnou trenéra Jednak jsou tréninky více zábavné, navíc jsem potřebovala změnu a novou výzvu. Na ultra jsem bývala nejmladší, tady jsem skoro nejstarší, navíc jedna z mála pracujících. Člověk se ale nemá srovnávat s ostatními, pouze sám se sebou. A já jsem se svými výkony spokojená.

Jaké jsou vaše osobní rekordy?

Na krátké trati? Na pěti kilometrech 17:31 a na desítce 36:35, půlmaraton 1:21. V září jsem měla běžet důležitý závod, ale nakonec na něj nedošlo, protože jsem byla semletá z Matfyzu. Tělo by to nedalo. Takže, jak jste se ptal, jak lze skloubit učení, práci a běhání, tak zde je odpověď. Někdy úplně všechno skloubit nejde. Nelze chtít ve všech směrech naráz top výsledek. Priority.

Máte nějaké další cíle?

Ještě zůstanu nějakou dobu na krátkých tratí, ultra maratony ještě neplánuji. Ale za rok to může být všechno jinak. Můj cíl je, že se na ultra vrátím, ještě mám čas. Běhání je jedna velká nejistota. Můžete dlouho a náročně trénovat, ale pak se to prostě nepovede, to je prostě život. Někdy se to zase povede, a to je na tom to úžasné. Vidím to i na dětech ve škole, které sportují. Ony mají velký tah na branku, nebojí se prohry, sportují a ještě mají hotové i úkoly. Umí pracovat samy se sebou, vyvíjí se a zlepšují, což je geniální. A tak to funguje i ve vzdělání a kdekoliv jinde, člověk se pořád učí.

Vypadá to, že pořád něco děláte. Máte čas i na relax?

Já relaxuji. Miluji, když si uvařím kávu a lehnu si na lehátko. Přečtu si knihu, zahradničím, to je pro mě relax. Jeden můj žák se mě zeptal, paní učitelko, máte nějaké volno? A já na to, že to je geniální otázka. Ta je důležitější než odpověď. Definujme si, co je to volno, co je relax. Když jdu do sauny, řídím auto, volám kamarádce, klušu, cvičím jógu nebo si dám dobrou kávu nebo si jen třídím svoje myšlenky, je to pro mě relax. Relax je být sám se sebou, být v klidu, v hlavě vám chodí spousta otázek, a vy se ptáte na to, co chcete, soustředíte se sami na sebe. Když jen koukáte na seriály a v uvozovkách při nich vypnete mozek, je to spíš mrhání časem.

Takto jste to měla vždycky, nebo jste měla období, které jste pode vás promrhala?

Energii, jakou mám teď jsem měla vždycky. Pamatuji si, že když mi bylo čtyři nebo pět let a jezdili jsme na chalupu, vstávala brzo a myslela jsem, že vstanou všichni. Aby ode mě měli všichni pokoj, táta mi vyšlápl stopu v běžkách na poli a já jsem tam hodinu dvě kroužila v běžkách. Měla jsem řadu kroužků, plnila jsem si své úkoly, byla jsem vedená k tomu, že nejdřív je povinnost a pak zábava. Ale zažila jsem i vtipné story s holkami v době dospívání, chodily jsme do barů, bylo to fajn. Pak jsem ale musela pracovat, abych mohla postavit dům. Každý je zodpovědný za svůj život a pokud něco chci, tak musím vynaložit nějakou energii, abych něco získala. A já od toho života něco chci. Mám život ráda a prostě ho žiji. Ideální je, když člověk najde, co ho baví a ví, proč to dělá. Pokud najdete svůj smysl života, pak ho nemůžete promrhat.

Takto motivujete i své žáky?

Vždy jim říkám, nevybírejte si práci podle toho, kolik budete vydělávat. Pak budete chodit do práce a nebude vás to třeba vůbec bavit. Vybírejte si to, co chcete dělat, a pak nebudete chodit do práce.

Chci, aby děti používaly mozek, rozvíjely ho, proto učím matematiku. Aby přemýšlely, neučily se nazpaměť vzorce, ale aby látku pochopily. Proto jsem začala dělat i pro Národní pedagogický institut. Ráda bych zabránila tomu, aby se dále snižovalo učivo. Ano, nějaké je zbytečné, ale je učivo, které je důležité pro pochopení určitých věcí. Dám příklad. Teď už se děti ve školách neučí povinně třetí mocninu, ale nadále se učí objem v jednotkách krychlových, který s tím ale souvisí. Ony pak nechápou, proč je to centimetr krychlový. Chci, aby věci měly smysl a proto se systém učiva snažím ovlivnit. 

Co je podle vás v učení nejdůležitější?

Otázky. Mozek je geniální, ale jen do určité míry. Otvírat děti v otázkách je pro mě důležitější než odpovědi.  Jakmile je ticho ve třídě, je něco špatně. Já ve třídě mám pořád rušno, miluji, když se mě ptají, proč je to takhle a ne jinak, co je tím myšleno a nemůže to být takhle nebo se mě i ptají, co budu ještě studovat. Je geniální, jak se malé děti ptají, ale pak je v určitém věku zastavíme a řekneme jim, je to tak a basta. Ale jsou to právě ty otázky, které je posouvají. To, že vysloví otázku znamená, že nad tím přemýšlí. Žádná otázka není špatná a když něco řeknou špatně, učí tím i druhé. A od dětí se učím i já. Nebojí se mě na něco zeptat, svěřit se mi. Právě to mi dává přes některé nástrahy, které ve školství jsou, ten pravý smysl, proč to dělám.